Karkulčiny stránky

Tak tohle jsou stránky pro všechny prasečí kamarády!!

PRASEČÍ KÁMOŠI

Jsem moc ráda, že už nás je tolik  :-)

„Máš ráda zvířata ?“

…tak přesně takhle se mě zeptal můj manžel několik dní před vánocemi roku 2011.

Pomyslela jsem si jestli se nezbláznil, že mi klade takovou zbytečnou otázku. Naše domácnost je totiž přímo nasycena zvířaty…papoušek, pes, koně…

„To jako chceš vědět jestli tě miluju ?“,odpověděla jsem v žertu otázkou.

„Ale ne, u nás v práci je inzerát, že někdo prodá miniprasátka a já slyšel, že se nechají výborně ochočit a jsou inteligentní a milí společníci“,odpověděl manžel s úsměvem.

„No dělej jak myslíš, každopádně by to byl originální vánoční dárek, i když už nebudu překvapená“, dodala jsem s trochu předstíraným smutkem a v duchu se těšila, co moje drahá polovička ještě vymyslí.

Skutečně pár dní před vánocemi odjel přes závěje a náledí, vyzbrojen přepravkou a odhodláním pořídit mi originální vánoční dárek.

Prasátka byla chována ve volnosti a vybrat to správné, byl podle vyprávění, nadlidský úkol. Předem jsme se domluvili na tom, že to bude holčička a tak, když se podařilo všechny zahnat do chlívku, byla z chumlu kvičících štětináčků vytažena černá slečna s bílými odznaky. Šoupli ji do přepravky, tu dali do jakési hrčící a rachotící krabice nebo co to bylo a odvezli daleko od maminky a sourozenců…

…celá natěšená jsem naší malou prasinku co nejopatrněji chtěla dostat ven z přepravky, strašně se bála, nebyla vůbec zvyklá na tak úzký kontakt s lidmi. „No to bude rodeo“, pomyslela jsem si a v duchu jsem si začala vyčítat, že jsem si zase jen přidělala starosti a práci. Starosti určitě, naše prasátko si na svět přineslo vrozenou vadu v podobě deformované zadní nožičky (zcela jí chybí polovina nártních kůstek včetně prstu. Má vlastně nožku od hlezna slabší a pouze s polovinou kopýtka), takže jsem měla obavy, aby nožička nezůstala zakrnělá.

První manželova reakce byla, že prasinku odveze zpátky a vezme jiné selátko. Byl smutný a naštvaný sám na sebe, že si té vady nevšiml. Nakonec ale prohlásil: „No třeba bude mít o to lepší povahu“.

Já sama jsem o vrácení prasátka neuvažovala ani chvilku. Vždyť bychom ji vědomě odsoudili k sežrání !!! Držela jsem ji v náručí a tu malou roztomilou růžovou zásuvku, podle které dostala jméno Růženka, jsem byla rozhodnuta bránit vlastním tělem.

Jak se ukázalo v následujících dnech, byla manželova slova o povaze více než naplněna. Chování malého prasátka nás doslova šokovalo. Růženka byla moc hodná, nezlobila a neotravovala. V rohu kuchyně měla svoji obrovskou klec, kde jedla a spala. Ven jsme se chodili, teda vlastně nosili, jen venčit. A proběhnout a vydovádět se mohla Růženka v boxu, kam jsme jí nastlali seno a slámu a kde také bylo možné ji bezpečně odchytit.

Růženka si rychle zvykla na naše dotyky a braní do náruče. Tahle idyla trvala asi týden.

Pak už byla Růženka natolik zvyklá na provoz domácnosti, že bylo možné ji pustit na volno po bytě, přišla na zavolání a z nás, aniž bychom tušili, se stala její nová prasátková rodina.

S tím, jak rostla její důvěra v nové přátele, se osmělovala a prozkoumávala byt. Naučila se vyskočit na kanape, tam strčit hlavu pod polštář a spokojeně usnout. S tím také skončil její pobyt v kleci a naše snahy udržet ji ve vymezeném prostoru vzaly rychle za své pod tlakem hlasitého chrochtání, doprovázeného „rycími“ pracemi. Místo klece jsme pořídili první pelíšek. Ten vzala naše Růžena hned jako svoje místečko a když neměla náladu ležet se mnou na gauči, spokojeně usínala na svém. Bohužel asi po týdnu se rozhodla, že pelíšek je nutno ustlat. Provedla to důkladně a opakovaně, takže zbytky pelíšku jsem nacpala do starého povlaku s tím, že to musí ještě chvíli vydržet, protože kupovat štětině další pelech zhruba na dva týdny „užívání“, se mi moc nechtělo. Nové ležení se nakonec stejně muselo koupit, protože naše prasátko rostlo, Růženka měla v té době asi 10 kg a rozhodně nevypadala, že se na téhle váze zarazí. Jen jaký vybrat pelíšek, aby odolal ostrým prasečím zubům a zvídavé zásuvce. Ve zverimexech mě přesvědčovali o kvalitě pelechů nad jejichž cenou se vám vybaví i pěkný víkendový welness pobyt pro dva. Jenže cena nebyla nikdy úměrná životnosti, kterou určuje naše Růžena. Nakonec mě napadlo koupit úplně obyčejný polštář a opatřit ho starým povlakem. Tohle řešení fungovalo dost dlouho a kdyby nechtěla Růžena vědět, co je uvnitř, byl by polštář asi tím nejlepším, co můžeme prasátku na ležení nabídnout.

Navíc Růženka opět trochu povyrostla a když jí byl v říjnu 2012 rok, měla poctivých 40 kg. Pořádné „miminko“ si vysloužilo dětskou matraci. Ta je po naší manželské posteli tím nejlepším pelíškem. Růžena už také ví, že povlak nesmí trhat…pochopila asi moje rozčilování. Budiž jí ke cti, že kromě několika roztrhaných pelechů, vysypaného koše na odpadky a vystěhovaných bot z botníku, nám zatím doma žádnou větší škodu neudělala.

Nevím, čím to je… buď jsme natolik pochopili a přizpůsobili se „prasečím“ nárokům nebo je opravdu naše Růžena výjimečná povaha, ale za ten více jak rok soužití s prasátkem, se shodujeme na jednom – lepší zvíře jsme ještě doma neměli a já nikdy nedostala lepší vánoční dárek. Počáteční obava z Růženčiny vrozené vady se naštěstí nepotvrdila a nožička jí co do délky narostla, takže není výrazně omezena v pohybu. Přesto ale nepodnikáme žádné dlouhé procházky. Pohybu a zábavy si Růžena užívá dostatečně na naší zahradě ve společnosti zvířecích kamarádů.

Všem čtenářům, které by možná předešlé řádky nadchly, ale doporučuji, aby si před pořízením prasátka vše důkladně rozmysleli. Prasátko skutečně není pes nebo kočka, je to prostě Váš rovnocenný partner a s tím se musíte naučit žít, protože vaše prasátko to tak vidí a cítí.

Táňa a Růženka Bruk

Dášenka ze Zvolena

das1.jpg

Bobeš z Pouští

Bobes.jpg

Peggy Bundová z Bratislavy

peggy1.JPG

Dracul z Prahy

DSCN1512.JPG

Ahoj všichni zásuvkáři,
narodila jsem se 2. května roku 2010 u Opavy do velmi početné prasečí rodinky jako jediná slečna, zato oproti mým bráškům velmi statná a dobře stavěná. No jo, jsem prostě správná ženská. Když mi bylo šest týdnů, přijeli si pro mě moji současní rodiče a hodinu mě vezli v krabici než jsem dorazila tam, kde bydlím teď, do Horní Moštěnice.  Po cestě jsem strašně brečela a několik dní jsem nesnesla, aby na mě máma šáhla. Když se jí to omylem podařilo, strašně jsem pištěla, aby jako všichni viděli a slyšeli, že mě týraj a udělali s tím něco. Nakonec mě teda doma ukecali na dobrý jídlo a po pár týdnech, kdy se mnou mamka každej den několik hodin spávala na zemi a nepokusila se mě u toho zabít, jsem teda svolila, že si mě jako můžou nechat a já jim na oplátku budu tolerovat, že mě občas zvednou, pochovají, poškrábou na bříšku a ták. Přes celý léto jsem bydlela v dřevěné boudičce v ohrádce a přes den jsem si chodila po zahrádce jak jsem chtěla, takže pochopitelně veškerý sklízení zemědělských plodin zbylo na mě. Na podzim mě ale přestěhovali do současné zateplené boudy, kde mám i výběh, ale nejradši sem jen v té boudě. Nebo se psem na chodbě, tam je tepleji. Co se týká těch zvířat, bydlí tu se mnou úplně nemožná kokršpanělka a dvě kočky, kterým bylo potřeba udělit spoustu výchovných lekcí. Teďka už ale poslouchají a mají ze mě respekt. Zvlášť když se máma občas zeptala, kde je kočička a já ji přinesla v zubech. Jinak jsme docela kámoši a s tou bílou kočkou hrajem občas na honěnou. Chvilku ji pronásleduju já a pak třeba spadnu a ona zas pronásleduje mě. Kromě malého domácího násilí a terorismu a samozřejmě jídla hrozně miluju procházky a dívání se na cizí pejsky. Vždycky vyberu trasu tak, abychom byli do 30 minut zpátky doma, ale u toho musíme stihnout obejít všechny jabkový a švestkový stromy. Takže vlastně vždycky chodíme na to stejný místo. A běda jak ne. Tam si běhám jak chci a většinou se jako rozběhnu a plnou parou napálím mámě nebo tátovi do nohy tak, aby spadli a pak vedle nich válím sudy a vyhazuju kopýtkama. Oni se u toho strašně smějou, tak jim to pokaždý dopřeju, abych jim teda udělala radost, děckám. :)
Jinak bych ještě podotkla, že jsem vážně chytrá a vynalézavá a ráda pomáhám našim na zahradě. Buď vyryju brambory a česnek nebo jsem naposledy sama sundala ze stolu plachtu, rozprostřela ji na dvoře na zem a odnosila na ni veškeré suché rostliny, které bylo potřeba vytrhat. Na polovinu jsem dala suché větve ze stromu, jelikož den předtím jsem viděla mamku, jak je obírá a na druhou půlku jsem pak na střídačku nosila uschlé květiny a bylinky. Prej sem tím všem ušetřila práci, jelikož to měli v plánu zrovna dodělat. A vidíte, nikdo mi nemusel ani nic říkat. Sem zkrátka fakt inteligentní prasátko...
1  
2  
3  
4  
5  
6  
 
Psi k nám oddaně vzhlížejí, kočky se na nás dívají svrchu, ale prasata na nás pohlížejí jako na sobě rovné. Winston Churchill